Uhřice
okr. Vyškov
Uhřice nepatří mezi příliš velké obce, k vylíčení jejich minulosti bychom však potřebovali několikanásobně více místa, než kolik poskytuje tato publikace. Soustředíme se proto jen na nejdůležitější a nejzajímavější okamžiky, které výrazným způsobem zasáhly do dějin obce. Uváděné informace se dost možná budou lišit od toho, co již bylo napsáno a publikováno dříve. Musíme však postupovat s největší opatrností, protože právě u Uhřic je situace poměrně komplikovaná. Problém spočívá v tom, že kromě Uhřic u Bučovic existují ještě Uhřice u Jevíčka, Uhřice u Zdounek, Uhřice u Ždánic a ještě další Uhřice zanikly u Újezdce u Luhačovic; krom toho nalezneme na mapě i dvoje Uherčice (u Hustopečí a na Znojemsku) a Určice u Prostějova. Středověké prameny mají pro všechny tyto lokality stejná nebo velmi podobná jména, takže je zcela běžné, že jeden zápis, kde jsou uvedeny "Uhricicz", se týká např. Uherčic u Hustopečí, a další zápis z téže doby a z téhož pramene, kde jsou rovněž zmíněny "Uhricicz", patří např. k Uhřicím u Ždánic. Je tedy nutné pečlivě zkoumat charakter osídlení a dějiny všech lokalit podobného názvu a podle celkového kontextu pak určovat, který zápis se týká té které lokality. Je to práce poněkud zdlouhavá, tím spíše, že se není možné opřít o výsledky bádání předchozích generací. Výstrahou nám může být jediná kniha, kde jsou dějiny Uhřic zmíněny souvisleji: publikace Bučovský okres Čeňka Kxamoliše, která vyšla v rámci Vlastivědy moravské v Brně v roce 1900. Autor se bohužel několikrát velmi nepříjemně zmýlil, a tak středověká historie se netýká Uhřic u Bučovic, ale Uherčic na Bílém břehu (dnešních Pasohlávek na Břeclavsku), novověké dějiny pak Uhřic u Ždánic. Pro dějiny obce, jíž je tato publikace věnována, je tak Vlastivěda moravská Čeňka Kramoliše zcela nepoužitelná.
Nejdříve se však budeme věnovat pravěkému osídlení. První prehistorické nálezy z katastru Uhřic pocházejí z období neolitu: v roce 1890 byla při náhodném sběru nalezena sekerka, kterou je snad možné zařadit do okruhu kultury s malovanou keramikou. Další nálezy jsou z mladšího období: v roce 1927 byla na blíže neurčeném místě v polích směrem k Dobročkovicím nalezena bronzová hřivna o hmotnosti 195 g, kterou do své sbírky prehistorických předmětů získal známý regionální archeolog A. Procházka. Nález pochází zřejmě z kultury únětjcké (doba bronzová) a byl snad později uložen v Moravském zemském muzeu.
Na katastru Uhřic byla objevena ještě další bronzová sekerka s ouškem, která je dnes rovněž uložena v Moravském zemském muzeu. Bohužel nevíme nic o nálezových okolnostech, takže nemůžeme určit, kde, kdy ani kým byla objevena. Sekerka měla délku 72 mm, délka ostří byla 36 mm. Z dalšího nálezu - jednalo se o větší množství bronzových náhrdelníků s kličkami na koncích - se zachoval pouze jediný kus.
6. července 1926 byly v domkařské trati Bezedník objeveny mohyly pocházející z doby halštatské. Z keramiky se podařilo nalézt velkou amforu, mísu, jednouchý hrnek, deset malých misek, dva koflíky, zdobené dno nádobky, dvě škrabadélka a úlomek sekerky. Z dalších náhodných nálezů byly vybrány střepy, z nichž se daly sestavit mísy, hrnce, šálky a hrnečky. Materiál získal (stejně jako výše zmíněnou bronzovou sekerku s ouškem) pro svou sbírku M. Chleborád, odtud pak střepy putovaly do Moravského zemského muzea.
Další nálezy je možné zařadit do období kultury laténské. V letech 1936 a 1937 nasbíral F. Kalousek v trati "Spálený mlýn" množství střepů; zřejmě se jednalo o laténské sídliště. Zmínit můžeme dobře vypálený okrajový střep s hlazeným povrchem z misky esovitého profilu vyrobený na hrnčířském kruhu, další střepy z misek nebo z výdutí nádob, část sudovité nádoby, střep láhve. Do mladšího období, z doby římské, byly datovány nálezy keramických střepů s kosodélníkovým mřížkováním, zdobené otisky prstů, a úlomek drobné, nažloutlé, z jemného materiálu vyrobené misečky.
První písemná zmínka o Uhřicích pochází z roku 1327, kdy zde Milíč z Náměště získal roční důchod. V textu listiny je výslovně uvedeno "Uhercz prope Milonic", tedy Uhřice blízko Milonic.
V nejstarším písemném dokumentu je jméno obce uvedeno jako "Uhercz". V dalších staletích název často kolísá, roku 1368 se ves v pramenech objevuje jako "Uchrzecz", roku 1446 je zaznamenán tvar "Uhercze", v roce 1490-1512 převládá tvar "Uherce" (ale v roce 1504 se dokonce objevuje i název "Uherčice"), roku 1673 "Uhržitz", v první polovině 18. století se v rychlém sledu vyskytují tvary "Uheržitz" (1718), "Uhrschitz" (1720) nebo "Uhržitz" (1751). Roku 1846 se dokonce ves píše i velmi podivným způsobem jako "Urziče". Dnešní podoba názvu, tedy "Uhřice", se v písemných pramenech poprvé objevuje již roku 1511a dále pak 1604, ale jak je vidět, název obce byl psán mnoha různými způsoby. Jméno "Uhřice" se opětovně objevuje až roku 1881a plně převládá od počátku dvacátého století. Název je většinou odvozován od osadníků z Uher nebo podle jména Uher, tedy jako ves lidí náležejících Uhrovi (druhá verze se zdá být pravděpodobnější).
Obec se v pramenech objevuje znovu až po téměř čtyřiceti letech, přesně roku 1365, kdy paní Alena a Milota z Náměště prodali své díly obce Janovi z Meziříčí; paní Alena získala za svou část čtyřicet hřiven grošů, Milota dvojnásobek. Již o tři roky později se novým majitelem stává Puta z Holštejna, který Uhřice získává prostřednictvím markraběte Jana Jindřicha. Do dějin obce tak vstupuje - byť pouze na osm let - i poměrně významný panský rod. Holštejnové však neměli na Bučovicku prakticky žádný majetek, pouze Jan Kropáč z Holštejna vlastnil část dnes již zaniklých Juřanovic. I tento fakt snad mohl hrát roli v rozhodování Puty: z hospodářského i vojenského hlediska bylo pro zámožnější šlechtický rod výhodnější budovat panství o rozsahu několika vesnic ležících blízko sebe než mít pouze jedno izolované zboží. V roce 1376 totiž Puta z Holštejna prodává vše, co mu patřilo v Uhřicích, Jakubovi Bystřicovi z Ojnic.
Bystřicové z Ojnic patřili mezi představitele nižší šlechty. Značná část příslušníků této početné společenské skupiny - na Moravě známe více jak tisíc rodů - žila jen v nevalných finančních podmínkách a mnohdy zápasila o holé přežití. Moderní představa šlechtice, který na koni a v doprovodu vojenského oddílu objíždí své vsi, je proto do velké míry falešná: naopak se setkáváme s tím, že mnohý rytíř či vladyka se musel uchýlit k silniční loupeži a přepadávání pocestných (zejména obchodníků a bohatých měšťanů), protože jinak by nejspíše zemřel hlady. Samozřejmě však nacházíme rody, které by splňovaly výše zmíněný obraz a které se úspěšným hospodařením domohly velmi značného majetku. Bystřicové z Ojnic patřili mezi ně.
Uhřice byly první vsí, kterou rod na Bučovicku získal. Postupně však hromadil další a další majetek a v roce 1420 již Bystřicové z Ojnic vlastnili na Bučovicku nejen Uhřice, ale i Milonice, Nevojice, Letošov, Dobešovice (později zanikly), díl Šardiček a již tehdy pusté vsi Nové Sady a Lhotku - tedy pět a půl vsi. To už byl pěkný základ pro panství!
Roku 1397 zapsal Jakub Bystřice Elišce ze Synčan u Chrudimi věno na Uhřicích: roční plat dvacet hřiven grošů v celkové výši dvou set hřiven. O patnáct let později zapsal obdobným způsobem sto hřiven grošů věna své manželce Anežce Aleš Bystřice z Ojnic. Věno se většinou vyplácelo z výnosu statku nebo zboží, na kterém bylo zapsáno - v tomto případě celé obce - a mělo zajistit ženu v případě nečekané události, např. smrti manžela. Anežka se roku 1417 připomíná již jako vdova, a zřejmě proto bere na spolek na vše, co má v Uhřicích, Protivce ze Zástřizl a Záviška z Kokor. Zde se nepochybně jedná o snahu zajistit rodový majetek proti případným nárokům nebo úchvatům za pomoci představitelů spřátelených rodů.
V období husitské revoluce nám Uhřice mizí z pramenů. Další zpráva pochází až z roku 1446, kdy Mikuláš Bystřice z Ojnic vložil celou ves v hodnotě pěti set hřiven své manželce Elišce ze Zvole. Mezi členy rodu došlo k jistým rozporům, protože téhož roku zapsal Kryštof z Ojnic Uhřice včetně místa zvaného Tvrziště, svobodným dvorem, mlýnem a dalším příslušenstvím Mikuláši Bystřicovi z Ojnic (psal se rovněž i z Mi-lonic). Situace zřejmě nebyla zcela jednoznačná, vše se však definitivně vyřešilo roku 1464, kdy se celá transakce opakuje a Kryštof z Ojnic opětovně zapisuje Mikuláši Bystřicovi z Ojnic a Kroměříže Uhřice s tvrzí a dalším příslušenstvím. Jsou to však jen drobné majetkové peripetie, které nic nemění na faktu, že ves byla pevně v držení rodu Bystricu z Ojnic.
Mohlo by se tedy zdát, že středověké dějiny Uhřic jsou poměrně nekomplikované. Drobný problém pro nás znamená pouze existence místního zemanského rodu. V letech 1392 a 1398 se v pramenech objevují Klíma z Uhřic a jeho syn Pešek. Bohužel máme o představitelích této "domácí" drobné šlechty příliš málo informací: nevíme ani, proč se psali právě po Uhřicích, protože se nezdá pravděpodobné, že by ve vsi vlastnili nějaký majetek. Snad bychom se mohli (čistě teoreticky) domnívat, že nevelký majetek v obci mohl mít např. Klímův příbuzný v době, kdy máme o obci jen velmi málo nebo žádné zprávy, že tento stav pro své krátké trvání nepronikl do písemných pramenů, a že Klíma se psal prostě po svém příbuzném. Jiné vysvětlení
by také mohlo být, že Klíma spravoval majetek v Uhřicích pro Bystřice z Ojnic, kteří byli poměrně zámožní a vlastnili několik obcí, a že tohoto stavu využil k tomu, aby získal deskový statek a psal se po Uhřicích.
Znovu upozorňuji, že to jsou pouze teorie, které nemají žádnou oporu v písemných pramenech (prostě proto, že prameny nám nedovolují udělat si konkrétnější a jasnější představu). Zápisy v moravských zemských deskách nás informují pouze o tom, že roku 1392 zapsal Klíma z Uhřic věno Magdaleně, manželce svého syna Peška, ve výši dvaceti pěti hřiven na dvoře v Šardičkách. O šest let později Klíma tento svobodný dvůr včetně půl lánu a dalšího příslušenství prodal Filipovi z Opatovic. Z tohoto zápisu můžeme pouze usuzovat, že Klíma již nebyl příliš mladý, protože měl ženatého syna. Pešek měl vazby na Loštice, protože se psal i jako Pešek z Loštic: je docela pravděpodobné, že z Loštic z místního zemanskeho rodu pocházela právě Peškova manželka Magdalena.
Vraťme se zpět k Bystřicům z Ojnic. Roku 1490 zapsal Aleš z Ojnic své manželce Kateřině ze Sárova věno sedmdesát pět zlatých ročního platu v celkové výši sedmi set padesáti zlatých na vsi Uhřice a na rybníku. O dva roky později byl Aleš již ne-božtík a Kateřina, která se stačila znovu provdat, přijala svého nového manžela Znatu z Lomnice na spolek na své věno. Důležitá majetková změna nastala o další dva roky později. Roku 1494 prodal Alešův bratr Jiřík z Ojnic Uhřice (v zápisu jsou uváděny jako Uherce) Janovi Kropáčovi z Nevědomí. Původní text je následujícího znění:
"Jiřík z Ojnic a na Bohuslavicích Janovi Kropáčovi z Nevědomí a na Bučovicích ajeho erbóm ves Uherce se vším jejím příslušenstvím, což k tej vsi od starodávna příslušelo a přísluší, s rolí oranú i neoraná, s lukami, pastvami i s pastviščemi, s lesy, s háji, s chrastinami, s horami, s dolinami, s hony, s lovy, s mezemi, s hranicemi, s vodami tekutými i netekutými, s potoky, s břehy, s lidmi platnými i neplatnými, s činžemi, s robotami malými i velikými i s vinohradnými poplatky i se všemi požitky tu v té vsi Uhercích i se vším jejím právem a příslušenstvím i panstvím kromě toho, což se vydává do Olomúce kněžím, a to rozdílně na svatý Václav tři hřivny a na svatý Jiří tři hřivny peněz drobných obecně berných, což k tomu zboží uhercskému od starodávna příslušalo a přísluší, nebo kterými mény menovany sú, nic sobě práva, panství ani vlastenství na tom nepozastavuje, to všecko ve dsky vkládám ku pravému dědictví, k držení a požíváni. A jestliže by to kde ve dskách zboží nalezeno bylo, aby tímto vkladem mrtvo bylo." Zmínka o platbách kněžím do Olomouce se týkala proboš-ství u svatého Václava.
Nástupce Jana Kropáče z Nevědomí a na Bučovicích Mikuláš se roku 1511 rozhodl k radikálnímu přehodnocení své hospodářské strategie a prodal tvrz a městečko Bučovice a vesnice Marefy, Uhřice a pusté Soběbřichy Tasovi z Ojnic. Jednalo se o poměrně složitou výměnu majetků, protože Tas z Ojnic současně přenechal Mikuláši Kropáčovi z Nevědomí Dražůvky a pustou ves Bohutice. Jak se zdá, zřejmě nebylo vše tak, jak má být - Uhřice snad byly z obchodu dodatečně vyňaty, i když již bylyzapsány v zemských deskách, protože o rok později (tedy roku 1512) Mikuláš Kropáč z Nevědomí v samostatném zápisu v deskách přenechal celou ves i se vším příslušenstvím (pole, louky, pastviny, sady, hory, lesy, meze, vody včetně rybníků, vinohrady, poddaní, roboty, poplatky, zmíněno je i kostelní podací atd.) Tasovi z Ojnic. Jisté ovšem je, že Uhřice změnily majitele.
Tyto zápisy, které podrobně popisují stav uhřického zboží, nás mohou přivést k otázce, zda byla v Uhřicích tvrz nebo kostel. O tvrzi nemáme žádné bližší poznatky; nevíme ani, kde přesně stála. Můžeme předpokládat, že ji snad vybudoval Puta z Holštejna, který, jak už bylo řečeno - neměl na Bučovicku žádný další majetek, takže ve vsi musel mít sídlo. Tvrz pak zřejmě využívali i Bystřicové z Ojnic, kteří však vlastnili více vesnic, a tak nelze předpokládat, že by právě v Uhřicích stabilně bydleli (nikdy se po vsi ani nepsali). Místní zemane z Uhříc byli zřejmě příliš chudí, než aby si mohli dovolit vlastní opevněné obydlí. Tvrz patrně zanikla za česko-uherských válek a nebyla již obnovena.
Velmi nejasné zprávy máme i o existenci kostela. Údaj z roku 1511 by snad mohl svědčit - pokud se nejedná o omyl písaře - o tom, že v obci byl kostel. Bližší informace opět nemáme, starší prameny o uhřickém kostelu nebo faře nikdy nehovoří. Na druhou stranu nemůžeme opominout ani nález z roku 1877. Při stavbě školy dělníci vykopali velké množství lidských kostí. Podrobné nálezové okolnosti samozřejmě nejsou známy, takže nemůžeme zcela vyloučit, že se nejedná o pohřebiště ze staršího, předkřesťanského období. Pokud by se však opravdu jednalo o středověký hřbitov, jak tvrdí školní kronika a po ní i Čeněk Kramoliš, mohli bychom o existenci uhřického kostela vážně uvažovat. Hřbitovy byly dříve zřizovány většinou kolem kostelů, takže by bylo možné určit i místo, kde byl svatostánek postaven. Věrohodné mladší zprávy však obec podřizují farnímu úřadu v Milonicích; pokud by tedy v Uhřicích existoval kostel, bylo by to jen na krátkou dobu a místní duchovní správa by brzy zanikla.
Zdá se, že obchodní transakce z roku 1511 byla výhodnější pro Tase z Ojnic, který se záhy domohl značného majetku. Dobré hospodaření mu umožnilo dokupovat další zboží - již roku 1512 získal od Šťastného z Vrchřečic tvrz v Mouchnicích a v téže vesnici dále i dvůr, devět lánů, tři podsedky, pustou ves Komosov a vše, co k mouch-nické tvrzi patřilo v Křivousích - a postupně budovat bučovícké panství.
Tas po sobě nezanechal mužské potomky, a tak jeho majetek zdědily dcery Anna, manželka Václava z Boskovic, a Markéta, manželka Bernarda ze Žerotína. Anna nakonec získala i podíl po své sestře. Václav z Boskovic, který se psával rovněž i "na Bučovicích", zanechal svůj majetek synům Albrechtovi a Janovi Černohorským z Boskovic. 5. dubna 1560 se oba bratři dohodli na rozdělení do té doby společného panství: bezdětný Albert však posléze odkázal celý majetek svému nevlastnímu bratru Janovi, staviteli bučovického zámku.
Jan Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích zemřel 30. dubna 1597. Bučovické panství obdržela dcera Kateřina, která roku 1604 vzala svého manžela Maxmiliána z Líchtenštejna (1578-1643) na spolek; současně mu veškerý majetek odkázala. Maxmilián tak po Kateřinině smrti získal celé panství - městečko a tvrz Bučovice i s pivovarem, Marefy, Kloboučky, Uhřice, Nevojice, Brankovice, Letošov, Nemotice, Kožušice, Malinky, Snovídky, Bohuslavíce, větší část Mouchnic - a dalších patnáct vsí pro rod Lichtenštejnů. Nesmíme ani zapomenout, že Maxmilián byl rovněž majitelem ždánického panství, které se díky konfiskacím majetku nekatolických pánů mimořádně rozrostlo: k původním osmi obcím postupně přibylo dalších jedenáct vsí. Tímto způsobem se pán z Líchtenštejna a jeho rod přiřadili k nejbohatším šlechticům v zemi. V roce 1890 došlo ke spojení ždánického a bučovického panství a statek Bučovice - Ždánice patřil lichtenštejnské primogenituře až do roku 1945.
